Cesta do Banátu

O prázdninách jsme sedli v Hobzí/Slavonicích na kola a po ujetí 1000 km čtyřmi státy, doputovali do pátého - Rumunska. Mám-li být konkrétní - do české komunity v rumunském Banátu.

„Co kdybychom jeli na kolech do Banátu,“ navrhl Vojta.

„Proč ne,“ říkám, „ale počítej s tím, že kolo moc opravovat neumím, fyzičku mám vůči tobě mizernou a každý den sloužím mši sv.“

„Ok.“


S důvěrou, že 1300 přípravných kilometrů jsem najel (sice podle Vojty to mělo být 2000, ale kde na to vzít čas, že?), nářadí a tím pádem defekty si bere na starost Vojta a když bude zle, tak zpět domů nějak dostopuji, jsem se sbalil. Že mě ale překvapí hned první kopec za Hobzím, jsem nečekal. Na kole s 20 kg na nosiči jsem ho sotva vyjel – no to chci vidět, jak s tímhle dojedu až do Rumunska. Od Slavonic už to šlo ale dobře, v závěsu za Vojtou, s případným západním větrem v zádech, po krásných rakouských později maďarských asfaltkách – co víc si přát?


Při noclehách ve stanu hrdinně vzdorujeme náletům uherských komárů i nájezdům španělských slimáků. Třetí noc se nám dokonce v Zirci v cisterciáckém klášteře zadařil sqělý úhybný manévr VYKLAF, jímž jsme se všemu potvorstvu vyhnuli. Pzn. – „VYjídání KLÁšterů a Far“ - tato akce se započíná větou: „Dobrý den, nemáte něco k pití, já mám takový hlad, že bych u vás i přespal,“ samozřejmě znící v domorodém maďarském jazyku: „Jó napot, van valami inni, annyira éhes, hogy én aludtam veled.“ Pokud to nezvládáte ani přečíst, stejně jako my, přichází na řadu univerzální pantomima a tou už jsme to dali.


Další den se nám rozpršelo, což z míjejících kamiónů dělá ještě intenzivnější zážitek, a aby toho nebylo málo bouchla mi duše i se 14 dní starým pláštěm. Ale konců věcí nedohlédneme. Měla snad bouchnout v kopci o 15 min. později, kdy se i přes přibržďování vyšplhala SpeedMax na 65 Km/h?


Po vjezdu na Balkán podvědomě začala poblikávat v hlavě výstražná kontrolka. Přece jen to není tak nedávno, kdy se zde válčilo a nocleh jdeme raději shánět někam k dobrým lidem, kde nás nechají postavit si stan na zahradě. Ostatně krajina kolem silnice není pro nás uživatelsky příjemná – rovina a lány kukuřice.


Karol nás uvítal velkoryse, kde chceme, můžeme postavit na zahradě stan a hned přináší rajčata, papriky, meruňky a rakii. Jeho sestřenice nás zve na tamní FolklorFest, který tento víkend právě probíhá. Co by ne? Muzikanti hrají a my čekáme, až se taneční soubor na pódiu rozpojí, abychom si ho mohli vyfotit zepředu. Marně, tancují zásadně v kruhu. Jsme posazeni ke stolu k vysokoškolské omladině, se kterou lámaně anglicky konverzujeme. Jsme nakrmeni cukrovím a houskou s mletým masem. Mlaďoši neustále otáčí rundu s Osječkem – místním pivem, čímž padají konverzační bariéry a atmosféra je výborná…alespoň do chvíle, než si vzpomenu, že jsem nedávno slyšel na Streamu o jakémsi srbskochorvatském skladateli Goranu Bregovićovi. Atmosféra zhoustla. „To je Srb,“ říká Sandra, „miluju všechnu muziku, techno, metal, folklor, ale srbský a bosenský folklor ne – ten je moc ,angry´.“ Myslím si, že víc než otázka vkusu, je to důsledek války, ale raději mlčím. Ráno ještě přede mší, na kterou zajdeme do místního kostelíka, se modlím breviář a pan domácí, když mě vidí sedět na dvoře na kladách volá: „Želite li kavu?“ Želím si a protože Vojta nechce zůstává plná džezva jen pro mne. Při rozlučce přidá ještě láhev domácí šťávy, za kterou jsme opravdu vděční, protože teploty se pohybují mezi 35 a 40 stupni ve stínu.


Srbsko si pro nás připravilo nepříjemné překvapení v podobě mizerně vyspárovaných panelek, na kterých jsme 20 km trpěli strachem, zda to kola vydrží. Zato setkání se srbskými cyklotrempy bylo o to příjemnější.


Pokud po vjezdu do Chorvatska začala v hlavě blikat výstražná kontrolka, tak v Rumunsku se rozsvítila natrvalo. Na mávající lidi na odpočívadle v kopcích nereagujeme a psi, kteří nás na benzínové pumpě nechtějí pustit pro vodu na záchod to jen podporují.


Naštěstí je to k cíli už jen 30 km a to za dnešek už dáme. Posledních několik kilometrů stoupáme do Svaté Heleny po krásné asfaltce z evropských fondů. S pohledem na zapadající slunko nad rozvodněným Dunajem je to příjemnou třešničkou na dortu. Míjíme kostelík, ze kterého se ozývá zpěv a v hospodě se jdeme zeptat na ubytování. Okolo zní čeština a jakýsi pan Štěpnička si nás odvádí domů do chalupy na nocleh…



Pokud Vás zajímá, jak se ocitli naši krajané tak daleko od vlasti, jak vypadají jejich domovy, které vydobyli z hustých karpatských lesů, nebo se chcete jen podívat na pár fotek z našeho putování, napište nám! Rádi přijedeme. :-D


Vojta a Michal


P.S. Fotky z Rumunska zde

09.02.2010 14:49:00 | Autor: trvojta



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se